Audiokniha obsahuje patnáct pohádek pro malé i velké, které Arnošt Goldflam vymyslel a následně sepsal pro své děti, jistě však potěší i ty Vaše. Hrdinou všech je statečný tatínek.

Jsou věci rozumem pochopitelné a naopak věci, před kterými, jak se říká, rozum zůstává stát. Pochopit lze například splachovadlo. Nepochopitelná je láska nějakého člověka k zemi, kterou nikdy neviděl. Ostatně i tady hraje rozum různou roli, protože i rozumy jsou různé — některé chápavější a jiné skoro zbytečné. Nechtějte například ode mne, abych vám vysvětlil splachovadlo. Natožpak, abych vám zdůvodnil svou léta již trvající lásku k jedné zemi a navíc pak k jednomu kraji této země. Sám sobě jsem se tu snažil leccos zdůvodnit a osvětlit, hledal jsem příčiny a zárodky příčin, chtěl jsem znát alespoň jediný z důvodů, kterých jsem tušil několik, ale marně. Začalo to, myslím, kolem mých sedmnácti let. Začalo to tím, že jsem si opisoval všechno, co kde bylo psáno o Provenci, včetně strohých zeměpisných popisů. Opisoval jsem si s pocity někoho, kdo se dozvídá o svém rodišti, které nikdy nepoznal a který s dychtivostí rodáka chce vědět co nejvíc, ne-li vše. A když jsem dostal do ruky Mistralovy verše, když jsem je poprvé četl, byl to zážitek jednou již poznaného, jednou již prožitého. Zážitek, který mívám například nad Karlem Jaromírem Erbenem. Nevím, jak se tančila farandola; a právě tak nevím, jak se přede len. Ale kdykoli čtu Erbenovy verše o mraze, který v okna duje, a o dívkách, které předou len, jsem náhle obklopen věcmi jakoby důvěrně známými a blízkými. Jsem doma v té světnici, v tom teple u kamen, jsem doma v té básni. A právě tento pocit „být doma“, pocit nezaměnitelný pocitem jiným se mi vrací při všem, co čtu, co poznávám o kraji zvaném Provence. Začalo to kolem mého sedmnáctého roku. A když jsem jel poprvé do Provence, bylo mi čtyřicet. Od té doby jsem tam byl ještě dvakrát. Je mi tam dobře, jsem tam doma jako v básni, jako v dětství, jako tam, kde doma vskutku jsem, jako na lukách a u rybníků mého rodiště. Chtěl jsem poděkovat několika osobám, které mne na těchto cestách (a dávno před nimi) provázely. Tak vznikly tyto listy. Měl jsem štěstí, že jsem je mohl psát na jedné stráni toho kouzelného kraje, pod modrým nebem bez mráčku a doprovázen cikádami. Můj domov je ovšem tady. Ale tam bych se chtěl občas vracet. A sem vždycky. Miroslav Horníček

Madeleine Albrightové nebylo ještě ani dvanáct, a už na vlastní oči viděla několik dějinných dramat — nacistickou okupaci rodného Československa, bombardování Londýna, kam se její rodina uchýlila do exilu, vítězství Spojenců ve druhé světové válce, vzestup komunismu a počátek studené války. V Pražské zimě nyní Madeleine Albrightová líčí právě těch bouřlivých dvanáct let. Vychází přitom z někdejších dětských zážitků i ze své politické a akademické erudice, mísí rodinné vzpomínky a písemné dokumenty se záznamy aktérů tehdejšího dění a předkládá čtenářům působivou dějinnou fresku i niterné svědectví. Tyto dva póly jejího vyprávění se neustále doplňují i svářejí: autorka zkoumá minulost z hlediska nadčasových dilemat a zároveň vypráví velice osobní příběh s univerzálním dopadem. Kniha zavede čtenáře z Pražského hradu do londýnských protileteckých krytů, z bezútěšného terezínského ghetta na zasedání předních světových státníků; Madeleine Albrightová se tu zamýšlí nad svým židovským původem, o němž se dozvěděla až ve zralém věku, rozebírá komplikovanou českou historii i nelehká mravní rozhodnutí, s nimiž se musela vyrovnávat generace jejích rodičů. Na základě svědectví současníků ukazuje, jak byly miliony obyčejných lidí vytrženy z rodinného prostředí a ocitly se v rolích exilových vůdců, odbojářů i kolaborantů, obětí i vrahů. Tyto nesmírně složité dějinné události jsou přitom utvářeny pojmy, jejichž smysl si člověk osvojí už v dětství: strachem, důvěrou, přizpůsobivostí, hledáním vlastní identity či vnímáním rozdílu mezi dobrem a zlem. „Nikomu, kdo byl na světě mezi lety 1937 a 1948,“ píše Madeleine Albrightová, „nebyl cizí hluboký smutek. Zahynuly miliony nevinných a na jejich smrt se nikdy nesmí zapomenout. Ztracené životy už dnes nenahradíme, máme však povinnost zjistit co nejvíce o tom, proč a jak se to všechno událo. Knihu vzpomínek Madeleine Albrightové nejlépe přiblížil nedlouho před svým úmrtím autorčin blízký přítel Václav Havel: "Madeleine Albrightová napsala strhující příběh plný dobrodružství a vášně, tragédie a odvahy na pozadí okupovaného Československa během druhé světové války a následujících tří let, vedoucích k Únoru 1948. Ve své knize nabízí svěží, neotřelý pohled na události, jež formovaly její život a pozdější kariéru, a dovádí nás k hlubokému zamyšlení o mravních dilematech, které se projevovaly i v našich životech."

Přes 6 let cizelovaný výbor básníka doplňuje nahrávka s Ladislavem Chudíkem a hudbou francouzského hudebníka Damiena Riby.

Vypráví a zpívá Waldemar Matuška, nahrávka z roku 1968. Písnička To všechno vodnes' čas u nás zlidověla a jak Waldemarovi Matuškovi, tak a Ivanu Foustkovi se v roce 1968 výborně hodila do názvu vzpomínkové knížky, která je dodnes ze vší literatury o Matuškovi nejživější. Dramaturg a básník Ivo Fischer, od poloviny šedesátých let takřka dvorní Matuškův textař, z ní ještě před jejím vydáním vybral několik pasáží a slavný zpěvák je načetl pro rozhlasové posluchače. Teprve teď se onen seriál s proloženými písničkami v režii Ivo Fischera dočkává i svého vydání na CD.