Vztah švýcarského psychoanalytika k symbolismu a hermetickým disciplínám je známý. V knize Carl Gustav Jung a tarot podává Sallie Nichols zasvěcený výklad tarotu z pohledu jungovské psychologie. Odhaluje přitom hloubku, symbolický význam a moudrost této tajemné karetní hry. Analogiemi z oblasti klasických jazyků, mytologie a výtvarného umění pomáhá čtenáři k jedinečné osobní zkušenosti s úchvatnými postavami z dvaadvaceti velkých arkán tarotu, praktického průvodce na naší cestě za sebepoznáním. Knihu opatřil jedinečným úvodem Jungův přítel sir Laurens van der Post.

Nástin dějin evropského verše je dílo v pravém slova smyslu unikátní, neboť Michail Leonovič Gasparov v něm sleduje dějiny evropského verše (zastoupeného příklady z desítek národních literatur) od hypotetických praindoevropských počátků až po volný verš 20. století. Toto ohromné rozpětí s sebou přináší mnohá úskalí a k autorově cti je nutno poznamenat, že si jich byl vědom. Avšak touha zahlédnout celek byla silnější, a tak od nejistého projektu neustoupil. Kniha se stala slavnou a nezanevřel na ni ani sám autor: v roce 2003 vyšlo druhé, doplněné a přepracované vydání. Nástin dobře zapadá do kontextu strukturálního myšlení: Gasparovovův přístup k verši můžeme charakterizovat jako lingvistický, významnou pomůckou je mu statistika a tzv. pravděpodobnostní model verše Gasparov ale čtenáře neubíjí tabulkami a čísly, ale soustředí se na poutavou cestu jednotlivých versifikací prostorem a časem. Ve dvou paragrafech je pozornost věnována také českému verši.

Přízraky mrtvých se vracejí. Anebo to nejsou přízraky? Chladný, ponurý říjen na ostrově Öland. Joachim, učitel ze Stockholmu, nedal na pověry o ostrově a se svou rodinou se nastěhoval na výstavný statek Aludden. Tato usedlost však byla vystavěna ze dřeva lodního vraku a říká se, že muži, kteří stavěli blízké majáky, slyšeli z domu výkřiky utopených námořníků. Na jednom trámu v domě jsou ještě pořád vyrytá jména mrtvých a všem obyvatelům přineslo toto místo jen neštěstí. Jednoho dne je nalezena mrtvola Joachimovy ženy Katrin. Utopila se za opravdu záhadných okolností. Co se to jen na Aluddenu odehrává? A jakou roli v tom hraje Joachimova sestra, s níž už před nějakou dobou rodina přerušila kontakty?

Autor Richard Hebdige ve své studii Subkultura a styl analyzuje výrazové prostředky a rituály subkulturních skupin teddy boys, mods a rockerů, skinheadů a punků , které jsou střídavě přehlíženy, odsuzovány a svatořečeny, jednou se na ně pohlíží jako na hrozbu veřejnému pořádku a jindy jako na neškodné šašky. Význam subkultury je vždy sporný a styl je prostorem, v němž se protichůdné definice střetávají s největší silou. Velkou část knihy proto zabírá popis procesu, ve kterém se ty nejbežnější předměty stávají stylem subkultury. Spínací špendlík, špičatá bota, motorka, vlasy česané na patku nebo určitý druh oblečení tak nabývají symbolických rozměrů, stávají se jistým druhem stigmat, známkou dobrovolně přijatého exilu, kterým příslušník subkultury oznamuje Odmítnutí.

Jméno Madly Vaculíkové není veřejnosti zcela neznámé. Naopak ctitelé Ludvíka Vaculíka mají možná dojem, že ji už dávno důvěrně znají z jeho knih; pro mnohé je tak dodnes literární postavou. Teprve nedávno vstoupila sama do literatury jako autorka dvou knih dopisů Jiřímu Kolářovi a zaujala čtenáře hned napoprvé svými názory a svým moudrým pohledem na současné společenské a kulturní dění. Zdálo by se, že k jejímu obrazu už není co dodat. Ale je tomu skutečně tak? Jaká je vlastně Madla-Marie Vaculíková, jak vidí dnešníma očima svůj život strávený z větší části po boku významného českého spisovatele a disidenta? Druhé, doplněné vydání úspěšné knihy.